Kamenosochařská firma s historickou tradicí

Někteří řadí počátky kamenického rodu Pánků do 16. století, hovoří se dokonce o 14. století. Jisté je, že Jan Šimon Pánek a jeho syn Jan koncem 17. století pracovali na chrámu sv. Jakuba na Starém Městě. Následuje nepřetržitá řada kameníků a kamenosochařů jména Pánek, kteří zanechali svou stopu v kamenné kráse pražských a jiných českých chrámů, domů, kašen, pomníků, zahradní i hřbitovní architektury. Do profesního rejstříku Pánků patří klasické kamenosochařské práce, jako jsou kopie výtvarných děl v kameni, reliéfů, emblémů, hlavic a dalších článků. Druhou stránkou činnosti jsou restaurátorské práce celých kamenných objektů a jejich prvků – zpevňování kamene, konzervace, stříbření a zlacení. Třetí oblastí jsou kamenické práce slohové při renovaci hradů, zámků, klášterů, kostelů, kaplí a jiných historických objektů včetně jejich rekonstrukce.

V rodové historii zaujímá zvláštní místo Pražský hrad, kde rod Pánků pracoval na katedrále sv. Víta nepřetržitě od roku 1720 do roku 1920. Otec Pánek ještě jako člen družstva Kámen ve Vladislavském sále, Tereziánském křídle a románském podzemí a spolu se synem znovu koncem 90. let minulého století ve Starém paláci, Purkrabství a opět na katedrále. Na přelomu tisíciletí nacházíme firmu Pánek na bazilice sv. Jiří, kde probíhá rozsáhlá rekonstrukce obou věží včetně vrcholových helmic. 

S dílem Pánků se můžeme mimo jiné setkat v Praze v chrámu Panny Marie před Týnem, Královském letohrádku, klášterech Anežském a Emauzích, na Národním a Stavovském divadle, Rudolfinu, na chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, v zámku v Kolodějích, v rezidenci velvyslanectví USA v Bubenči. Mimo Prahu na kostele sv. Bartoloměje v Kolíně, kolonádě v Karlových Varech, Isabelině promenádě a nové kašně ve Františkových Lázních, domě pro Muzeum Egona Schieleho v Českém Krumlově, mariánském sloupu v Říčanech, kašnách v Luhačovicích, Kouřimi, Pelhřimově nebo Lomnici nad Popelkou, památnících 1. světové války v Hrusicích, Žichovicích nebo Žihobcích a dokonce na dómě sv. Alžběty v Košicích.

V příběhu rodu Pánků a jejich krásného řemesla nemůžeme zabíhat příliš zpět, proto začneme až u pana Bohumila Pánka staršího. Po vyučení vystudoval obor kamenosochařství a řezbářství spolu s restaurátorskou specializací na střední uměleckoprůmyslové škole a pracoval 40 let v družstvu Kámen až do roku 1989, kdy z něho vystoupil a po krátké restaurátorské epizodě v roce 1990 zahájil činnost jako samostatný živnostník, později podnikatel. V roce 2001 předal pomyslné žezlo rodu svému synovi – rovněž Bohumilovi. Dnešní nositel rodové tradice však mohl být po staletích prvním, kdo porušil kontinuitu. V kritické době všech mladých mužů probíhal rodinný spor a jednu chvíli to vypadalo, že Bohumil Pánek mladší bude směřovat k studiu práv. Tatínek Pánek dodnes říká, že to tehdy „vzal trochu do svých rukou“, a tak syn vystudoval nejprve stavební průmyslovku, poté známou Kamenickou a sochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší a propadl kouzlu řemesla nadobro. Po letech spolupráce s otcem nakonec převzal firmu, což je jistě ku prospěchu všech kamenných památek.


Kamenosochařská a restaurátorská profese přináší kromě radosti a uspokojení z krásného díla mnohá překvapení a poučení jak z historie, tak i z chování a povahy materiálu nebo z poznání stavebních a výtvarných postupů předchozích generací. Tak například Svatovítská katedrála je unikátní přehlídkou nejen kamenosochařské práce, ale i přírodního kamene. Katedrála se s různou intenzitou budovala téměř 600 let a za ta léta se na ní použily nejrůznější pískovce ze širokého okolí Prahy. Každý z nich má jiné vlastnosti a vyžaduje odlišný přístup při restaurování. Na katedrále najdeme pískovec bohánecký, kdysi oblíbený nehvizdský, zápský, králodvorský nebo přílepský a v Praze nejvíce zastoupený pískovec z Kamenných Žehrovic. Od 19. století spolu s dostavbou chrámu se již používal téměř výhradně pískovec hořický.

Představte si, že máte za úkol restaurovat nebo dokonce vytvořit kopii gotického klenutého chrámového okna. Vezmete do ruky pravítko a kružítko a záhy zjistíte, že okno nelze zkonstruovat exaktním postupem, neboť dávný kameník si jej prostě předkreslil a poté vytesal, aniž respektoval (nebo znal) zákony euklidovské geometrie. Postup s kružítkem se však zdaří u novogotických děl (např. chrám sv. Ludmily na náměstí Míru), kde stavitelé naopak postupovali přísně dle geometrických tvarů.

Na tomto místě se musíme vrátit k jedné z klíčových zakázek – generální rekonstrukci věží baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Původní chrám založený kolem roku 900 a vysvěcený knížetem Václavem roku 925 byl sice v r. 1142 vypálen, ale vzápětí znovu rekonstruován a opatřen dvěma nám známými věžemi. V 16. století byly poprvé rekonstruovány obě helmice a mezi roky 1897 a 1908 proběhla první rozsáhlá rekonstrukce (písemný záznam nalezený v roce 2002 ve věžičce však prozradil, že v letech 1890–91 se již na věžích pracovalo) a v 70. letech 20. století druhá. Stav věží na konci minulého století však vyžadoval úplnou rekonstrukci helmic a další zásahy na horní části věží. To představuje demontáž obou vrcholových křížů o váze 1,2 tuny, rozebrání a snesení dvou vrstev helmic z kvádrů o celkové hmotnosti jedné helmice 75 tun. Podle vyměňovaných kvádrů se vyrobí kopie ve zlaté opuce z lomu v Přední Kopanině, použitelné prvky se očistí, povrch zpevní a vše se opět dopraví nahoru na své původní místo. Celková spotřeba materiálu na obě věže činí 220 000 kg poctivě, mnohokrát a s úctou braných do rukou.

Citujme spisovatele Adolfa Branalda, který napsal před 24 lety: „...muž jménem Pánek, který tak důvěrně zná těla bohyň, anatomii andělských křídel a plastiku obřích svalů, že stačí položit dlaň – a jako by se představili: Žehrovice. Já jsem Pánek. A postava z kamene hned ví své – i když pravděpodobně neví, který Pánek. Teplo, hebkost i puls jí neomylně říká totéž co včera – a včera může být i dvě stě i tři sta let. Tak daleko je k mistru kamenické hutě Janu Šimonu Pánkovi, který dával dohromady svatého Jakuba po velkém požáru v 17. století. Mezi Šimonem z roku 1689 a Bohumilem z dneška klade dlaň na kámen nepřetržitá řada otců, synů a vnuků, cítí jemné chvění pod povrchem, milují se s kamenem, žijí s kamenem, a protože neznají větší rozkoš pod sluncem, odevzdávají jeden druhému pocit, nářadí a život.“